Omezení porodnosti

Země je ve svých nejlepších letech… nebo by mohla být. Kdyby nebylo nás lidí. Dříve zdravá sexy planeta, obklopená závojem atmosféry, kypící životem se pomalu změnila v trosku kouřící krabičku každý den, hromadou líčidel se snažící zakrýt svá prokalená léta a je stále častěji sžírána nemocemi všeho druhu. Kdyby byla auto, jde na vrakoviště. Kdyby byla jogurtem v naší lednici, tak dávno letí do popelnice.

Kdo za to může? Ona sama těžko. Jsme to my, parazité. Přitom si stále slepě neuvědomujeme, jak nejen ji ke svému životu potřebujeme. Jak je důležitá harmonie. Ale to jsou bohužel „kecy v kleci“ a stále více lidí je přesvědčeno, že jeden člověk nic nezmůže, i když je lidí se stejnými názory více, než pecek v bulharském melounu. Na konferenci TED byla prezentována jedna velmi zajímavá studie – kdyby na Zemi vymřel veškerý hmyz, pak lidská rasa do padesáti let zanikne. Kdyby vymřela lidská rasa, svět bude do padesáti let neuvěřitelně vzkvétat. Už se stalo, své místo k životu jsme si nenávratně zničili, teď jen můžeme zmírňovat následky.

Nevím, jak jsme se dostali při rozmluvě s kamarádkou k problému omezení porodnosti. Faktem je, že to není zrovna dobré téma k poklidné nenáročné debatě. Názorově jsme se střetli a já byl vyzván, abych svůj postoj vysvětlil.   

Lidí je hodně. Ne hodně, je nás prostě příliš mnoho. V roce 2007 jsme mluvili o necelých sedmi miliardách. Jen pro představu o jakém nárůstu hovoříme – rok 1975, odhad máme na čtyřech miliardách. Při zachování současného trendu nás čeká v roce 2050 kulatá deseti  miliarda. Stojíme před dvěma zásadními problémy. Prvním markantním je, jak takové množství lidí nakrmit. To si uvědomujeme všichni. Druhým a dle mého názoru daleko závažnějším je nepoměr mezi přírůstkem obyvatelstva v rozvojových, či můžeme dokonce říci zaostalých zemích v kontrastu s vymíráním lidí v „produktivních státech“. Nezajištěné kormidlo plachetnice vývoje se nepozorovaně otočilo a my plujeme zpět, místo kupředu. Gramotnost klesá, produktivita práce klesá, problémových ekonomik neschopných utáhnout svoji „sociální“ politiku přibývá, inteligence vymírá.

Mnoha lidem hnulo žlučí, že např. Čína si tenhle palčivý problém uvědomuje a nakonec skončila u řešení nejradikálnějšího. Omezit porodnost. Respektive stanovit pravidla a svoji populační explozi udržet v opratích. Měla na výběr? Domnívám se, že bohužel neměla.

A tak čekám, kdy se začnou takové problémy řešit na globální bázi, jak bude pár prvních skutečně odvážných řešit tento problém lynčováno, nazýváno rasisty, nacisty či bůh ví jakými ještě –sty, nelidumily a sobci. A za tisíc let si budou děti ve školách ťukat na čelo a ptát se, proč jsme neřešili problémy, které nás všechny ohrožují zavčasu, proč jsme je vždy museli nechat narůst do obřích rozměrů a až pět minut po dvanácté se jim stavěli čelem a ne zády.