Holým zadkem do kopřiv 2.část

Skupina dospělých se změnila v partu dětí, které s řevem pobíhaly po lese a přilehlém areálu, střílely o sto šest a smály se na celé kolo. Postupem času jednotlivci odpadávali a věnovali se houbaření a sbírání borůvek. Petr, team leader z firmy na výrobu baterií odstoupil, když mu při přípravě provizorní pasti na medvěda Martina padla zbraň do potoka zabarveného splaveným bahnem. Hledali jsme ji deset minut.

Na „bojišti“ jsme zůstali nakonec já s Katkou a na druhé straně Martin. Nebe se opět mračilo, teplota šla dolů a k dešti bylo velmi blízko. Spojil jsem se s Markem vysílačkou, dal mu naše souřadnice a předpokládané místo setkání, odkud by nás, poslední mohykány, svezl na parkoviště k ostatním. Při pohledu na sebe a Katku jsem ho ubezpečil, že igelitová plachta na zadních sedadlech bude nezbytnost.
Protože jsme toho už sami začínali mít až až, rozhodli jsme se posledního člena druhého družstva vystopovat a donutit ho se vzdát. To nám přišlo elegantnější. Úspěch byl předem zaručen, Martina byl doslova plný les.
„Pssst, slyšela jsi to?“ Zašeptal jsem opatrně, abych neprozradil naši pozici v trávě u palouku s jednou budovou a blízkým lesem zakončeným křovisky.
„Jo. Ať to byl kdokoliv, tak snad rychle vypadne, začíná se mi chtít čůrat.“
„Vypadá to, že se přesunuje dál tím houštím na sever.“
Přes palouk jsme sledovali, jak se houští pohybovalo, praskání větví pod valící se postavou sem tam doplněné švihnutím těch pružnějších, doprovázené zařváním a nadávkou.
Stěna z keřů se rozestoupila a velký zelený lidský tank vyjel na palouk. Martin. Zalehli jsme do vyšší trávy, už jsme stejně byli durch, tak dalších pár špinavých a mokrých fleků už ani nebylo poznat. Marťas se zastavil, rozhlédl, od pasu dolů byl kompletně od bahna, od pasu nahoru připomínal maskáčovanou verzi medvídka Pú. Položil pistoli na zem a rukama se snažil dostat z oblečení alespoň nejhorší nánosy lepivého bahna a pár přilepených bodláků.
„Sem debil, nebo co? Celej tejden dřu jak Bulhar a teď se tady dobrovolně válím v bahně. Co asi teď dělají normální lidi. Se na to...,“ doprovázel svoji rychlou očistu polohlasným mumláním. Sebral zbraň a zmizel v dalším křoví.
„No není sladkej?“  Špitla Kačka a tiše se smála pod maskou.
Domluvili jsme se, respektive já jsem souhlasil, že nechám Katku, aby si svého muže ulovila sama. Pomalu se odplížila a vydala se směrem za zvuky. Les na okamžik ztichnul. Ne na dlouho. Božský klid byl z ničeho nic narušen výstřelem, pak huronským smíchem v doprovodu s dalšími dvěma výstřely. A je konec. Vstal jsem a vyšel na palouk. Za okamžik se z křoví vykolébala Katka, za ní v odstupu Martin, s dvěma zásahy přímo na komoru. Tedy na komoru přibližně pět palců pod pupíkem. Chudák Katka i přes své brilantní přizpůsobení se terénu, které jsme jí mohli všichni závidět (byla v přírodě jako doma) byla načapána Martinem, když si potřebovala rychle „odskočit“. Její odhalená půlka na Martina z dálky působila v záplavě zelené a hnědé od bahna jako terč a nemilosrdně ji trefil, načež se svalila do příkopu s kopřivami, na jehož srázu seděla. Katka mu za odměnu vyzdobila barvou rozkrok hned, jak jí přišel pomoct. Poslední výstřely naší malé války.
Hromadný oběd v teple a suchém oblečení byl zaslouženou odměnou. Všem se vrátila dobrá nálada a k odpoledni se začala připomínat únava. Martin solidárně s Katkou spíše u stolu postával a z výrazu obou bylo znát, že chvilku bude tichá domácnost. No, je čas vrátit se do betonové džungle.
Přemýšlel jsem, že bychom příště mohli třeba sjet Sázavu na raftech. Ale mám malinko obavu, jak by to dopadlo.

Na „bojišti“ jsme zůstali nakonec já s Katkou a na druhé straně Martin. Nebe se opět mračilo, teplota šla dolů a k dešti bylo velmi blízko. Spojil jsem se s Markem vysílačkou, dal mu naše souřadnice a předpokládané místo setkání, odkud by nás, poslední mohykány, svezl na parkoviště k ostatním. Při pohledu na sebe a Katku jsem ho ubezpečil, že igelitová plachta na zadních sedadlech bude nezbytnost.

Protože jsme toho už sami začínali mít až až, rozhodli jsme se posledního člena druhého družstva vystopovat a donutit ho se vzdát. To nám přišlo elegantnější. Úspěch byl předem zaručen, Martina byl doslova plný les.

„Pssst, slyšela jsi to?“ Zašeptal jsem opatrně, abych neprozradil naši pozici v trávě u palouku s jednou budovou a blízkým lesem zakončeným křovisky.

„Jo. Ať to byl kdokoliv, tak snad rychle vypadne, začíná se mi chtít čůrat.“

„Vypadá to, že se přesunuje dál tím houštím na sever.“

Přes palouk jsme sledovali, jak se houští pohybovalo, praskání větví pod valící se postavou sem tam doplněné švihnutím těch pružnějších, doprovázené zařváním a nadávkou.

Stěna z keřů se rozestoupila a velký zelený lidský tank vyjel na palouk. Martin. Zalehli jsme do vyšší trávy, už jsme stejně byli durch, tak dalších pár špinavých a mokrých fleků už ani nebylo poznat. Marťas se zastavil, rozhlédl, od pasu dolů byl kompletně od bahna, od pasu nahoru připomínal maskáčovanou verzi medvídka Pú. Položil pistoli na zem a rukama se snažil dostat z oblečení alespoň nejhorší nánosy lepkavého mokrého jílu a pár přilepených bodláků.

„Sem debil, nebo co? Celej tejden dřu jak Bulhar a teď se tady dobrovolně válím v bahně. Co asi teď dělají normální lidi. Se na to...,“ doprovázel svoji rychlou očistu polohlasným mumláním. Sebral zbraň a zmizel v dalším křoví.

„No není sladkej?“  Špitla Kačka a tiše se smála pod maskou.

Domluvili jsme se, respektive já jsem souhlasil, že nechám Katku, aby si svého muže ulovila sama. Pomalu se odplížila a vydala se směrem za zvuky. Les na okamžik ztichnul. Ne na dlouho. Božský klid byl z ničeho nic narušen výstřelem, pak huronským smíchem v doprovodu s dalšími dvěma výstřely. A je konec. Vstal jsem a vyšel na palouk. Za okamžik se z křoví vykolébala Katka, za ní v odstupu Martin, s dvěma zásahy přímo na komoru. Tedy na komoru přibližně pět palců pod pupíkem. Ještě, že si ten chránič na koleno nasadil kam měl. Chudák Katka i přes své brilantní přizpůsobení se terénu, které jsme jí mohli všichni závidět (byla v přírodě jako doma) byla načapána Martinem, když si potřebovala rychle „odskočit“. Její odhalená půlka zapůsobila na Martina v záplavě zelené a hnědé od bahna jako terč a nemilosrdně ji trefil, načež se svalila do příkopu s kopřivami, na jehož srázu seděla. Katka mu za odměnu vyzdobila barvou rozkrok hned, jak jí přišel na pomoc. Poslední výstřely naší malé války.

Hromadný oběd v teple a suchém oblečení byl zaslouženou odměnou. Všem se vrátila dobrá nálada a k odpoledni se začala připomínat únava. Martin solidárně s Katkou spíše u stolu postával a z výrazu obou bylo znát, že chvilku bude tichá domácnost. No, je čas vrátit se do betonové džungle.

Přemýšlel jsem, že bychom příště mohli třeba sjet Sázavu na raftech. Ale mám malinko obavu, jak by to dopadlo.