Stopařka

Pro dobrotu na žebrotu. Když bych se s naplněním tohoto rčení nesetkal alespoň jednou za měsíc, tak bych byl řádně překvapený. Tentokrát se mi to mělo opět potvrdit.

Stopaře a stopařky většinou neberu. Jde o princip. Možná až moc jsem byl v minulosti masírován příběhy o ukradených telefonech, zavlečení na polňačku a okradení bandou nalámaných kamarádů, nebo nařčení ze znásilnění. Je to zbytečné riziko a racionálně uvažující mozek si spočítá, že dobrý pocit nikdy nevykompenzuje až takhle velký potencionální průser. Jako běloch bych ověnčený zlatými řetězy také sám nelezl do Bronxu. Tuhle noc to bylo trochu jiné. Čím?

Grilování s obchodními partnery a kamarády skončilo úspěchem. Na ten večer jsem si naordinoval abstinenci, abych byl schopen dopravit se domů po své vlastní ose a druhý den plnohodnotně pracovat. Na mojito a lahvinku dobrého bílého je čas i o víkendu. Lehce po půlnoci jsem sedl do auta, do kufru na háček pověsil vonící výslužku grilovaných klobás a domácí zeleniny a vypravil se z vesničky zhruba čtyřicet kilometrů od Prahy směrem k domovu. Také rádi jezdíte v noci? Mimo město? Má to v sobě své nezaměnitelné kouzlo. Kouzlo okamžiku. Obklopený tichem a tmou se soustředíte na postupně rozkrývající se osvětlenou část silnice, jako ve videohře. Po výjezdu z jedné pravotočivé zatáčky obklopené stromořadím jsem zahlédl po pravé straně jdoucí dívku. Tady. Uprostřed ničeho. Nemohlo jí být víc než osmnáct, blondýnka oblečená jako ukrajinská prostitutka. Jak jí olízl proud světla přiotočila se, zavrávorala, zamávala a jen tak tak ustála svojí akrobatickou vložku. Sakra, proč já a dnes? Zastavil jsem kousek před ní, peněženku a mobil dal do boxu pod volantem a vystoupil. Vrávorající chůzí se ke mně dobelhala a požádala o odvoz do vísky, která byla podle navigace kolem patnácti kilometrů daleko.

Cesta pokračovala v klidu, ve znamení vínových a jiných alkoholových výparů a mým bojem udržet její okénko alespoň trochu stažené. Poslechl jsem si story o její velké lásce, která se dnes na párty líbala (před ní!!) s její nejlepší kamarádkou, tak se opila a pak mu dala facku… Klišé příběh. Už tomu chyběl jen dodatek o vlaku, který ji ujel před očima a prosba o drobné. Snažil jsem se ji uchlácholit párem obecných frází, odpočítával kilometry a odmítnul asi osmou cigaretu. Po chvilce se osmělila ještě víc a začala v hovoru narážet na sex. To mi ještě chybělo.

„Zastav, je mi blbě!“ Zavelela kousek za lesy uprostřed polí na dohled od prvních siluet baráčků na obzoru, naší cílové destinace. Dobrzdil jsem u nejbližšího rozšíření silnice, dal blikačky, auto nechal zamknuté, natáhl se přes ní a kličkou odemknul jen její dveře. Podívala se na mě kalným pohledem a snažila se vypadat strašně romanticky. Zřejmě.

„Pozor na vlasy…“ Možná trochu netaktně jsem ji připomenul, proč vlastně stojíme uprostřed ničeho u krajnice.

„Mě zase tak blbě není, vlastně sem docela v pohodě, třeba bych věděla, co teď,“ zcela bez rozpaků mi dala ruku mezi nohy. Nadskočil jsem a ruku ji odsunul.

„Tohle není vůbec dobrý nápad. Měla by jsi jít rovnou domů a vyspat se z toho.“

„Na to přesně čekám, až mi bude někdo vykládat co musim. Se ti nelibim, nebo co?“

„Neříkám ti, co musíš, ale co bys měla. Ráno budeš ráda, že ses podle toho zařídila.“

Asi konečně pochopila, co tím chtěl básník říci a její pohled panenky se změnil v Chucky.

„To si děláš prdel, ne? Já si s tebou chci za***** a ty mě vodmítneš? Tak jdi do hajzlu ty homouši!“ Rázně se odpásala, vylezla z auta a mocně práskla dveřmi.

„Možná poděkování za odvoz by bylo vhodnější, nemyslíš?“ Křikl jsem za ní otevřeným okýnkem. Místo odpovědi mi ukázala prostředníček a zmizela ve tmě. Třeba změnila názor a dávala mi najevo, že jsem i přes to všechno jednička. Nevím.

Každopádně mám zase jeden důvod, proč budu stopujícím i v budoucnu zastavovat jen v nejkrajnějších případech.

Máte také nějakou zajímavou zkušenost se stopaři?

Kniha "S andělem do pekel" je k objednání za 150Kč vč poštovného na : [e-mail]