Jsem Pražák. Mám se stydět?

Jsem Pražák. Nemá cenu se skrývat, prostě odhalím krutou pravdu v jejím Evině rouše. Ano, jsem připraven i na eventuální pískot a chápu, že z některých stran může přijít. A to je právě onen corpus delikti. Odvěká rivalita a hořká pachuť mnohých z různých koutů republiky, když přijdou na přetřes lidé s občankou hlásající bydliště Praha. Lufťáci.

V Praze jsem se narodil, v Praze žiji a v srdci cítím, že je to pro mě jedno z nejkrásnějších měst na světě. Přesto každý den neprožívám „český sen“. Čím jsem byl starší, tím více pohádka o snovém životě v hlavním městě dostávala více facek. Když jsem si před třemi lety pořizoval své první bydlení, platil jsem za 1m2 podlahové plochy skoro 45000 korun. A to byla ještě vcelku cena přijatelná. Nebydlím v centru města, spíše na okraji.

Samotné náklady na bydlení jsou kapitolou sama pro sebe. Nebereme tady přehnaně vysoké platy, jak by se mohlo zdát. Vážně to tak není. Většinou. Do zaměstnání nejezdím přes celé město, vzdušnou čarou jen zhruba 10 kilometrů. Deset kilometrů, které mi v průměru trvá překonat tři čtvrtě hodiny až hodinu. Bez přehánění. A to je ideální stav. Nedejbůh aby se rozhodl nějaký životem znuděný člověk ukončit své trápení skokem pod soupravu metra. Je s podivem, že se to většinou stává v době špičky, kdy nás největší množství proudí pracovat. Nebo to alespoň předstírat. Metro, páteř městské dopravy, pak ukáže svoji důležitou roli a ani rychle zavedená náhradní doprava nepomůže. Část Prahy se změní ve velké parkoviště a davy lidí korzují po jindy, v tento čas, poloprázdných ulicích. Za svůj pracovní stůl tedy zasedám někdy až po několika hodinách.

Další den si pro zlepšení nálady ráno naložím zhýčkané pozadí do auta a rozhodnu se sdílet svůj osobní prostor pouze sám se sebou, ranní rádiovou show a klimatizací. Stejně chytrý nápad má, jako naschvál ten den, odhadem několik tisíc dalších lidí. Takže sice přijedu dříve, ale ušetřený čas v okamžiku ztrácím při hledání parkování. Jasně, stejný problém trápí i ostatní, jen s rozdílem, že Praha je rozlohou o trochu větší a nepoměrně více lidí se tu každý den přesunuje za robotou. Když tedy po několika desítkách minut konečně spatříte volné parkovací místo někde, strohým odhadem, na půl cestě mezi prací a domovem, přijde to člověku při deliriu způsobeném neustálým opisováním stále větších kružnic kolem práce jako fata morgana. To je ale načase se rychle probudit a jednat, protože řidičů dravců hledajících místo, kam odloží svůj plechový zázrak je kolem několik. Míra na... štvání je v té chvíli přímo úměrná době hledání parkování a počtu dravců. A to pomíjím fakt, že prakticky celé širší centrum města je spoutáno parkovacími zónami. Jako pověstnou třešničkou na dortu pak bývají nefungující semafory. Nebo fungující, ale nesmyslně. A protože je jich kolem 570-ti, často se rozhodnou život na okamžik zastavit a několik méně odolných dostat o něco blíže k srdečnímu infarktu.

Praha je multikulturní ráj. No ráj, jak pro koho. Každý desátý „Pražák“ je Rus. A kdo si myslí, že se to v těch davech prakticky nepozná, je na omylu. U kas supermarketů, v novinových stáncích, rychlých občerstveních a jinde už se jinak než rusky domluvíme celkem těžce. Rozmanitá paleta kultur a národností zvolna přebírá vládu nad méně placenými pracovními pozicemi ve stále se zvětšujícím okruhu kolem centra města. Víkendová romantická procházka centrem se mění v boj při prodírání se davy turistů, neustálé hlídání si peněženky a cenností před chmatáky, kteří trénují své dovednosti prakticky na každém. Když se ten víkend pořádá i nějaký ze zápasů fotbalu, či hokeje s mezinárodní účastí, tak návštěva např. Staroměstského náměstí rovná se téměř hazardu se zdravím. Na podzim minulého roku bylo od skotských (tuším) fanoušků na celé rozloze náměstí nasviněno tolik střepů z lahví, že tvořily prakticky souvislou vrstvu. V odrážejících se paprscích slunce sice hezký kaleidoskop, ale rozhodně ne pro děti, které pobíhaly kolem.

Nesnažím se nás obhajovat, povyšovat, jen bych rád alespoň málo zbořil mýty o tom, jak sladký život si v Praze vedeme. Nemluvím za nás Pražáky, to mi nepřísluší, mluvím spíše sám za sebe. O růžové brýle jsem přišel už dávno a mým velkým snem je koupit si baráček někde dál od ruchu velkoměsta, u lesa, nechávat se budit zpěvem ptáků místo houkajícími sanitkami a troubícími auty v kolonách. Rád si dám kafe na terase, koupím si čerstvé rohlíky u obchodníka, který mě zná a popřeje mi česky pěkný den. Jsme všichni jedna rodina a je jedno odkud, všichni bojujeme proti stejnému nepříteli, všichni na Silvestra slzíme u stejné melodie národní hymny. A je přece úplně jedno z jaké kotliny, doliny, nebo hornatiny naší nádherné republiky pocházíme.

Krásný den přátelé.