Jmenuji se Karel. Karel Bartáček. Je mi třicet-sedm let a letos jsme s manželkou Marií vyrazili po dvaceti letech na dovolenou. Do Egypta. A toto je náš deník.
Místo nekonečného smažení se na pláži, kde nudu probleskovala jen vyvinutá zhruba třicetiletá turistka z Německa a koza neúnavně přežvykující igelitovou tašku, přichází po třech dnech konečně změna programu. Bohužel na nějakou zábavu pro plážové chvíle jsem skoro nemyslel. Přivezl jsem si jen oblíbenou knihu „S Pivrncem na cestách“, nabízené romance a časopisy od Marie odmítám. Ale na dnešek se moc těším. Jedeme totiž na výlet a to hned za mumií!
Po snídani, před odjezdem na hrobky, se ozvalo zaklepání na pokojové dveře. Upřímně jsme nikoho nečekali. Z návštěvy se vyklubala paní uklízečka, v ruce držela náše bílé plážové osušky z předchozího dne a střídavě ukazovala na sypající se zbytky písku, špínu ze silnice od zadního vchodu hotelu a kývání „jako že to ne“. To víme moc dobře i my, že do tohohle se nedá po vysprchování utírat a zbylé malé ručníčky potřebujeme každý tak tři, možná spíše víc. Když ji ubezpečíme, že rozumíme její obavě, odchází. A já dostanu nápad. Kukátkem na dveřích sleduji a čekám, až půjde uklidit vedlejší pokoj, pak pohotově vyběhnu a z vozíku jí beru tři čisté osušky, dvě mýdla a čtyři koupací čepice (člověk nikdy neví, kdy se mohou hodit). Bohužel na toaletní papír zapomínám, což se v budoucnu náležitě vymstí. Teď máme osušek pět. Je po problému. Maruška je nadšená.
Na výletě
Po skoro tříhodinové cestě vystupujeme z autobusu opět totálně durch. Lentilky ani nevyndavám. V průběhu cesty jsme píchli zadní kolo, což řidič zaregistroval, ale neřešil. Maruška dostala na výmolech z neustávajícího houpání mořskou nemoc. Žaludek se nám zvedá i z horka, které v autobuse panuje. Dávám kolem Maruščina krku ručník, což mi ve spojení s krůpějemi potu na jejím čele evokuje pohled na Rockyho po sedmém kole s Ivanem Dragem. Má i podobný výraz ve tváři. Konečně hrobky, konečně mumie. Po další hodině ve frontě na slunci v doprovodu průvodce a dalších našich spolucestovníků konečně vstupujeme do chladné kobky. Uprostřed místnosti je pod skleněným překrytem mumie nějakého hodnostáře. Úžasné. Jako kdyby někdo ukradl Lenina z mauzolea a nechal ho v létě u nás na půdě v Křečově vysušit jako hřiby z mého plácku u potoka.
Po obědě dostáváme krátký rozchod a troufáme si na chvilku se vmísit mezi místní, ochutnat tu pravou africkou kulturu. Marie se rozhodne vyzkoušet u pouličních umělkyň břišní tanec, načež se publikum složené většinou z náhodných kolemjdoucích po pár vteřinách otráveně rozchází. Vlnící se Marie na mě kývne stylem „dělej proboha něco“. Rychle tedy vymýšlím jak se zapojit, a protože neznám slova té milé písničky kterou hrají a nic jiného mě nenapadá, pouštím se s širokým úsměvem do zpěvu cimrmanovské „písně proti trudomyslnosti“, k tomu nadšeně tleskám. Marii to úplně vyřadí z rytmu. Poslední kolem stojící si mě měří pohledem, pak odcházejí a mužský člen týmu se zlostí v očích sklízí kbelík na drobné. Produkce je u konce. A náš výlet za třicet dolarů na osobu také.
Naše dovolená se překlopila do své poslední části a přijde mi, že s každou další hodinou se prvotní nadšení pomalu vytrácí. Uvedu pár příkladů – místo pestré palety dezertů se na stole objevují už pouze tácy s želé dvou barev. Červené a zelené. Rozhodl jsem se pro červené, symbolizovalo mi znamení „stůj“, což při předchozích drobných problémech se zažíváním přišlo jako dobrá volba. Zelená sice znamená „jeď“, ale i po červeném jsme „jeli“ celou noc. Střídání se na wc do pěti do rána nás poněkud vyčerpalo. I kdybychom neměli zažívací problémy, tak naši noví sousedé nám stejně nedají zabrat. Kdo by řekl, že pár odhadem šedesátníků se dokáže do hluboké noci oddávat milostným hrátkám. Maruška je znechucena. Já tiše závidím.
pokračování příště... poletíme domů. Do Prahy. Do Podolí. Do... :-)
Dovolená po Česku - 2.díl
Dovolená po Česku - 1.díl
