Jmenuji se Karel. Karel Bartáček. Je mi třicet-sedm let a letos jsme s manželkou Marií vyrazili po dvaceti letech na dovolenou. Do Egypta. A toto je náš deník.
Hurá do hotelu
S přehrabaným kufrem, lehčí o konzervu masa na paprice, se necháváme propleskat závanem horkého vzduchu před letištní budovou a hledáme na parkovišti mezi autobusovými vraky nás odvoz. Míříme k tomu s nejdelší frontou. Za čelním sklem s mohutnou prasklinou je zmačkaný papír s načmáraným nápisem fixou „Egypt Travel“. Jsme tu dobře. Kufry šoupnu na hromadu k ostatním a z ledvinky si za odměnu z krabičky odsypávám do dlaně pár lentilek. Řidič naloží naše kufry a směrem ke mně natáhne ruku. I když nerad, do jeho dlaně nasypu pár barevných čokoládových čoček. Jsme přece na dovolené, tak co bychom se nepodělili. Chvíli stojí a nevěřícně kouká střídavě na svoji dlaň a na mě. Cha! Takovou pohostinost určitě nezažil a od Čechů už vůbec ne. Napravujeme naší reputaci ve světě.
Maruška drží místo ve frontě. Přidávám se k ní a zástup lidí se dává do pohybu. Jen je nás nějak více, než kolik se do autobusu vejde, zdá se mi. Jsme natlačeni směrem k předním dveřím, nastupujeme, postupujeme a následně vystupujeme zadními dveřmi opět ven. Plno. Naše kufry jsou obratem vyloženy, řidič má sladkého od minule asi dost, ruku již nenatahuje. Za okamžik přijíždí náhradní autobus ne nepodobný Ikarusu v krátké verzi.
Po čtyřiceti minutách cesty v neklimatizovaném autobuse a vyložení třech čtvrtin cestujících nám přijde, že se na nás poněkud zapomnělo. Zpocený nátělník se mi lepí na záda a já se bojím, aby mi něco nebylo, když se potím víc než doma.
„Nejsi nemocnej, jenom jsi tlustej...“, uzavírá naši diskuzi Marie. Ví jak mě uklidnit.
Jestli jsem si z cesty autobusem něco odnesl tak fakt, že Egypťané jsou proklatě dobří řidiči. Na plný plyn projíždí zatáčky, ve kterých by brzdil i Senna. Já brzdím očima. Maruška klimbá. Poslední křivá a nebezpečně úzká ulička seknutá minimálně osmdesátkou. Konečně hotel. Co vám budu povídat, je to nádhera. Několik nižších šedivých budov, všude palmy a vonící mořský vánek. Usměvavý personál na recepci a vychlazená hala. Nátělník se konečně odlepuje. Dovolená začíná. Už se těšíme na moře, těšíme se i na to jiné slunce. Zabydlíme se v našem apartmánu ve druhém patře přímo nad venkovním sezením vnitřní restaurace, navlékneme se do plavek, do ledvinky beru pro jistotu pasy, nějaké peníze, z koupelny bereme sněhobílé osušky a míříme na pláž. Ta je sice krásná, ale písek je tmavší, než v katalogu (musím se zmínit delegátce, až za námi dorazí). Slunečníky a lehátka jsou placené, ale to nám nevadí – přijeli jsme kvůli sluníčku, ve stínu můžeme ležet na terase na chatě v Křečově. Nemohu se dočkat večeře, absence poledního gulášku dělá své a sekaná v mém žaludku už svoji porci energie dávno předala.
Po dvou hodinách na přímém slunci vyhledáváme stín. To se vážně nedá. Nacházíme ho u zadního servisního vchodu do hotelu, divím se, že tohle super místo není už dávno zabrané. A co na tom, že občas musíme někoho nechat projít. Však se všichni nějak porovnáme, jsme přeci lidi. Odpoledne pokročí, slunce se přehoupne k západu a my se vracíme na pokoj. Maruška vyklepává písek z osušek z okna, načež se hosté na zahrádce pod okny přesouvají dovnitř. Nedivím se, venku to stále ještě peče. Hned po příchodu pouštím naplno sprchu, aby se stihla trošku odtočit, než do ní s Maruškou vlítnem. Teče stále jen trochu vlažná a tak si mezitím dáváme jednu rychlou kanastu. Konečně se blíží čas večeře.
Večeře
Uvaděč u vchodu do restaurace agresivně gestikuluje a ukazuje přitom na mé kraťasy a nátělník.
„Kamaráde drahej já vím, že jsem zpocenej a to si představ, jak bych asi vypadal v tomhle horku, kdybych měl košili a dlouhé kalhoty. To bys teprve řval jako tur...“, přátelsky ho s úsměvem poplácám po rameni. No, k jídlu samotnému mohu po prvním večeru říci toto – trpím jako zvíře. Díky bohu za hranolky a kusy grilovaného masa, s láskou vzpomínám na naší firemní kantýnu. Jinak samá zelenina, těstoviny, nějaké kroupy co doma dáváme do polévky a samé divné něco plněné něčím. Ale sladkého, toho tu je spousta druhů. To mi působí vyloženou radost a tak nakládám dva talířky vrchovatě, když už jim to neřeknu, tak jim alespoň ukážu, že mi to vážně chutná. Jenomže... jídlo jen ráno a večer je fakticky málo. Řešíme to rychlovýrobou vlastních sendvičů do ubrousku. Stejně jsme za to jídlo zaplatili a vyhodilo by se. Holt Čech si umí poradit v každé situaci.
Posíláme pozdravy do ČR, zítra jedeme na výlet na památky. Zase se ozveme.
Pokračování příště...
Dovolená po Česku - 3.díl
Dovolená po Česku - 1.díl
