Dovolená po Česku - 1.díl

28. 07. 2014 15:58:50
Jmenuji se Karel. Karel Bartáček. Je mi třicet-sedm let a letos jsme s manželkou Marií vyrazili po dvaceti letech na dovolenou. Do Egypta. A toto je náš deník.

Výběr lokality

Při výběru dovolené v naší menší cestovní kanceláři jsme se řídili předem sepsaným seznamem přání a požadavků, pro příklad uvádím – Marie – písečná pláž (splněno), dostatek jídla během dne (splněno), čistý záchod a koupelna bez brouků (snad splněno). Já – nudapláž v dosahu (zamítnuto Marií), letiště v blízkosti, abych se mohl místo smažení na pláži kochat výhledem na přistávající obry z celého světa (zamítnuto Marií – příliš hluku a smradu) a bar v hotelu (naštěstí hotel bez baru v nabídce nebyl, jinak zamítnuto). Po oboustranných kompromisech a s přihlédnutím k našemu rozpočtu padla volba na last minute zájezd do země, kterou proslavil Tutanchamon, Nefertiti a Petr Kramný. Egypt.

Odlet

Den odletu se nachýlil a naše týdení nervozita gradovala. Maruška byla nesvá z letu, já byl nervózní z ní a náš pes nervózní z nás obou když vycítil, že půjde pravděpodobně na týden bydlet ke společné kamarádce, kterážto sportovně založená ho nutí každé ráno běhat deset kilometrů a večer pět. Se svojí povahou podstolního povaleče a milovníka zbytků od oběda se nedivím, že se mu nechce. Alespoň se na nás bude více těšit.

Poslední noc jsme skoro nespali. Maruška nemohla usnout a tak jsem se ve dvě vzbudil, ze solidarity vstal a jal se projít znovu všechny informace k odletu. Do velké obálky jsem připravil naše pasy, letenky, vouchery a vystavil ji na botník přímo u dveří. Jsem chlap, o tohle se starám já. Marie mezitím usnula, já už zabrat nedokázal.

9:15 – dorazilo taxi s nasmlouvanou cenou 350 Kč za cestu na letiště Václava Havla. Tedy Vaška Šaška, jak Marie vtipně během cesty alespoň třikrát připomněla. Ani na třetí pokus se taxikář nesmál. Kufry jsme jen tak tak naskládali do jeho Renauldu Clio.

9:34 – vracíme se zpět domů pro obálku s pasy, letenkami a vouchery. Už si jako chlapák nepřipadám.

9:56 – konečně letiště. Platíme 540 Kč za taxi a pohledem na studenou letištní halu, kde jsou jen přepážky a informační tabule zjišťujeme, že vyrazit o čtyři hodiny dříve abychom si „prošli to nové letiště a podívali se po krámech“ nebyl dobrý nápad. Procházíme kontrolou a já se snažím pochopit, proč bych po dvou dekádách měl z kapsy vyndat svoji oblíbenou rybičku, když nikdy nikomu nevadila.

11:56 – posedáváme a srkáme třetinku budvaru za 50 Kč. Jednu společně. Nudíme se a tak odhadujeme, do jaké dálky a krásné destinace to každé letadlo asi letí. Když místo Los Angeles, Sydney a Tokia zjišťujeme, že příští tři lety letí do Kieva, Tbilisi a Moskvy, romantika se trochu vytratí.

13:50 – konečně nastupujeme na palubu a po chvíli odlétáme. Těším se na šampáňo na přivítanou a nějakou tu rundu dobrého pití během letu.

14:23 – aha, takže šampáňo zdarma není a i ostatní alkohol je placený. Srkáme třetinku budvaru za 60 Kč. Jednu společně. Zlatý Fischer. Jídlo je alespoň pořádné, sekaná s brkaší zasytí, bál jsem se nějakého těstovinového salátu, nebo něčeho podobného. Hurá do Egypta.

Zbytek letu proběhl až na občasné turbulence klidně, při sestupu jsem zažertoval, že se chystáme na nálet. Maruška se smála. Pán vedle nás ne. Každý holt nemá smysl pro humor. V příletové hale sledujeme přijíždějící kufry a hrajeme hru „čí je čí“, aby nám kufr neujel. Všichna zavazadla jsou rozebrána a chybí jen jedno. To moje. Jdu k prvnímu okénku a vysvětluji, že se můj kufr ztratil. Česky mi nerozumí a tak celou informaci opakuji pomalu a s-r-o-z-u-m-i-t-e-l-n-ě. Bez úspěchu. Naštěstí je poblíž letuška z našeho letu, která vládne angličtinou. Tou zase nevládne paní na přepážce. Po chvíli se nám podaří najít ochranku, která umí anglicky a egyptsky. Paralelou já-letuška-ochranka-paní za přepážkou se nám daří způsobem tiché pošty vysvětlit, že kufr chybí. Milý mladý muž mě se samopalem na hrudi odvádí do zázemí, kde vidím svůj kufr. Letištní skener zavazadel vyhodnotil mojí konzervu „bravčové mäso na paprike“ schovanou mezi oblečením jako nášlapnou minu z dob studené války. Vtipně jsem podotkl, že se sice o bombu jedná, ale kalorickou. Nikdo se nesmál. Nás Čechy holt asi nikdo nechápe.

Pokračování příště... razíme do hotelu a pak hurá na pláž.

Autor: Jan Kotlín | pondělí 28.7.2014 15:58 | karma článku: 36.15 | přečteno: 5654x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Letní povídka

Dan Eminger

Dva roky dlouhá povídka o praporčíkovi Porazíkovi a jiných vojenských zajímavostech část 2

Druhá část dlouhé povídky o vojenské službě v socialismu určená především a možná že výhradně pro ty, kteří ji v časovém rozmezí 730 dní absolvovali.

17.6.2019 v 13:07 | Karma článku: 13.51 | Přečteno: 373 | Diskuse

Vladimír Rýdl

Jeden den bez lhaní ...

"Lžeš!" vyjekla na mně poté co jsem se hájil, že jsem řekl, že "jdu na jedno". "No tak dobrá no, přišel jsem pozdě, ale fakt jsem měl jen jedno" ... lež nebo pravda?

13.6.2019 v 21:03 | Karma článku: 9.28 | Přečteno: 214 | Diskuse

Vladimír Rýdl

Nečekané ...

Když jsem se před těmi x dny rozhodl, že budu psát své myšlenky, prožitky, zážitky, výmysly či nesmysly sem na blog, nikdy jsem nepomyslel na to, že budu mít tolik čtenářů...

12.6.2019 v 22:20 | Karma článku: 8.72 | Přečteno: 243 | Diskuse

Dan Eminger

O pionýrských táborech

Povídka pro pamětníky pionýráků. První povídka se snad asi docela líbila, tak přidávám další retro povídku z minulých časů.

10.6.2019 v 8:20 | Karma článku: 17.42 | Přečteno: 461 | Diskuse

Vladimír Rýdl

Zagorka ...

Víte jak je nebezpečné mít přezdívku? Strašně! Mám kamarádku a tý nikdo neřekne jinak než "Zagorka" no a dál? Dál to byla jednoho dne fakt sranda...

22.5.2019 v 20:27 | Karma článku: 15.21 | Přečteno: 1027 | Diskuse
Počet článků 74 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2729

Najdete na iDNES.cz