Vinkulace na půl dne

Sjednání hypotečního úvěru je běh na dlouhou trať a vyžaduje si pevné nervy. Kdo zažil, potvrdí. Podruhé v životě by to mělo jít jako po másle. Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem nakonec málem doběhl na minoritě - vinkulaci pojistného.

Pátek, 14.6.2013 – nejmenovaná pojišťovna má pro celou Prahu tři kanceláře. Nebo kanceláře, spíše by se slušelo říci „smluvní partnery“. Rychlou kontrolou na webových stránkách jsem zjistil, že jedna z kanceláří není více než pár kilometrů od mého bydliště a jeví se jako ideální volba. Stejně tak otevírací doba v pátek do 18.00 byla třešničkou na dortu. Zadal jsem adresu do navigace a mávnul rukou nad tím, že se přiblížená mapa s označením cílové destinace tvářila svým okolím až příliš industriálně. Ha, brownfield, myslel jsem si bláhově.

Když jsem se polorozbitou příjezdovou cestou stylem „z hlavní na vedlejší, pak na vedlejší vedlejší, dál na polní, pak panelovou“ dostal do areálu ne vzdáleně připomínajícím továrnu na výrobu leteckých motorů za 2. Světové války, ovšem v řádu hodin po posledním kobercovém náletu. Auto jsem zahodil do nejméně nebezpečného kráteru na zbytcích toho, co v největší slávě byla silnice, protáhl si záda, a protože kolem nic nebylo, vydal jsem se k jediným dveřím v okolí – naštěstí plastovým. Dýchla na mě nostalgie – vůně pucmolu, oleje, benzínu, nádherné, opojné, chlapské. Téměř okamžitě se mě ujala milá paní, i přes mé odmítnutí mi uvařila kávu a dala sklenici vody (přišel jsem jen řešit vinkulaci, službu zdarma). Její bodrý kolega se s úsměvem a tisícem omluv objevil asi za pět minut. Utřel ruce od oleje do montérek, opatrně vzal moji smlouvu do ruky:

„Víte, já se omlouvám, my tady děláme jen pojistky na auta, novou nemovitostní pojistku bych vám také uzavřel, ale mě to tady nepustí do systému, abych cokoliv na smlouvě měnil, nebo vystavoval potvrzení. Ale musel jste sem mít dlouhou cestu, já vám to potvrzení vystavím a Jarka to potom odveze na centrálu k nim.“ Proč to na webovkách nemá pojišťovna uvedeno je záhadou, ale díky vlídnému přístupu jsem zbytečné cesty nelitoval.

I přes extra péči jsem si nakonec potvrzení udělat nenechal, jelikož milý pán nebyl pojišťovnou vybaven razítkem a mohl mi tam otisknout pouze své, autoservisácké. S díky jsem odmítl – nemovitostní pojistka s razítkem autoservisu, no, už vidím jak by se na to banka koukala. Paní Jarka mě ještě vybavila radami – kde a jak funguje centrála a předala pár varování.

Pondělí 17.6.2013 – centrála pojišťovny pro Prahu je naštěstí přímo u stanice metra. Dorazil jsem vybaven veškerou (naprosto neprůstřelnou) dokumentací, velkou porcí trpělivosti a dobré nálady (je přece krásně, žlutý svítí) a bohužel malou porcí jídla v žaludku (čehož jsem později rozhodně nelitoval). Vím přesně, kdy jsem přišel o dobrou náladu i chuť k jídlu – vstupem do kanceláře. Dámy a pánové vydržím hodně, ale aby mě při příchodu vítal odér, ne pach, ne, to vážně nejde říct jinak – smrad jak psí kšíry, to mi radosti nepřidá. Angličané tomu říkají taktně B.O. (bí-ou – body odor). Oči se mi začaly rosit, kolena podlamovat a žaludek zvedat. Představte si kombinaci pachu potu, stařeckého pachu a nemytého pozadí.

„ Potřebujete něco?“ ozvalo se odněkud z temné kopky, oči se přizpůsobily tmě a já si konečně všiml důchodkyně za stolem.   

„I vám dobrý den (chvíli jsem čekal, bohužel to paní nedošlo), samozřejmě potřebuji, jinak bych k vám nezavítal,“ zahřál jsem se hned do provozní teploty, „potřebuji vystavit potvrzení o vinkulaci nemovitostní pojistky.“ Začal jsem rozkládat dokumenty, ale postupně, abych dotyčnou příliš nevystrašil.

„Vinkulaci na auto?“

„Na barák…“

„Tak to bohužel, to neumím a kolegyně si šla něco zařídit.“ Odbyla mě a začala se probírat nějakým velmi zajímavým časopisem, z jehož hlavní strany jsem vyrozuměl, že někde kdosi vypěstoval velikostně rekordní jahodu, Zora Kepková se vdala za nějakého známého neznámého a že v letním pařáku člověka nejlépe nastartuje šťáva z řapíkatého celeru. Možná, když by mi ho někdo s rozeběhem zapíchnul do oka.

„Moment, vy to pro mě nezařídíte? Takže centrála pro Prahu není schopná vystavit jednoduché potvrzení a to i přes fakt, že na stránkách nemáte polední pauzu a že tu máte být všichni plnohodnotně zaškoleni? Chápu to správně??“

Mocné povzdechnutí, paní vzala telefon a se slovy „čau kočko“ volala zřejmě své kolegyni, která si odběhla „něco zařídit“. Upozorňuji, že jsem byl ochoten bez remcání počkat, jsme lidé, ne?

„Čau kočko, pán tady chce vystavit potvrzení a já tu smlouvu nemám v systému. Jo jo, má originál smlouvy v ruce (cha cháááá). No potvrzení o zaplacení nemá, nebo nevim, takže nic. Tak dík.“ Zavěsila a změřila si mě významným pohledem.

„Na smlouvě máte jasně napsáno, že originál smlouvy mám od vás poštou až ve chvíli, kdy je smlouva zaplacena. Jak bych tedy mohl mávat originálem smlouvy, když by nebyla zaplacena?“

„To mi nestačí, musíte mít potvrzení z banky, v český jsme to tak taky měli.“ vycítila příležitost elegantně se zbavit případné práce.

„A to máte napsáno kde?“

„To nikde není, to dá rozum, že to tak je.“ Aha, takže už jsem nejen klient co obtěžuje, ale i debil.

„Fajn, tak jinak. Mám tady od vaši pojišťovny originální potvrzení, které mi přišlo spolu se smlouvou a na kterém je s razítkem a podpisem tato věta – Vaše smlouva byla uzavřena v souladu s ust par.6, odst. 2 zákona č.37/2004 Sb. a to připsáním platby pojistného.“

Paní ze mě byla evidentně vytočená, protože si zřejmě konečně uvědomila, že prostě neodejdu, dokud nebudu mít v ruce kvůli čemu jsem přijel. Povzdech č.2, telefon do ruky.

„No to jsem zase já, jó, pořád ten s tou vinkulací. Von má potvrzení od nás z centrály na kterém je napsáno, že je to zaplacený. Neberem? Jenom z banky, jo?“

To už jsem nevydržel a vyskočil jsem ze židle, kterou jsem si dlouhou dobu šteloval do jediného proudu trochu svěžího vzduchu, který jsem v místnosti zaregistroval.

„To nemyslíte vážně, že ne!? Vaše vlastní potvrzení vám nestačí?“

„Je mi líto, ředitelka pobočky (to bude asi ta „kočka“) tak rozhodla.“

„A přijde se na nás paní ředitelka podívat, nebo vám dává pouze podporu po telefonu? Já bych si s ní enormně rád popovídal. Každopádně takto – vaše potvrzení musíte vzít, to máte smůlu, potvrzení mi vystavíte. Dnes! Pokud ne, tak vás varuji, že se tím znemožní čerpání mé hypotéky, z čehož jsou prokazatelné sankční poplatky kolem dvouset tisíc korun. Garantuji vám, že je budu následně soudně vymáhat po vaší pojišťovně!“

Paní se evidentně zalekla, asi slov sankce a …set tisíc korun, a jala se konat.

„Tak to nějak zkusím, ano? Já se podívám, jestli tady nemám někde v šuplíku nějaký mustr, v český jsme vždycky měli mustry. Ale stejně to nic neřeší, protože na potvrzení o vinkulaci musí být dva podpisy a já tu jsem sama, protože…“

„Protože si kolegyně odběhla něco zařídit, vím vím, tak jí sem urychleně zavolejte, pohár trpělivosti pomalu přetekl.“ Už jsem se začínal nasírat.

V tom se ve dveřích objevila ředitelka pobočky. Ani nepozdravila, podívala se na mě se slovy: „To je ta vinkulace?“

„Ne, já jsem Kotlín a přišel jsem vyřídit vinkulaci! A dobrý den i vám. (opět nepochopeno, deja vue) Trochu vody by nebylo, když už tady na vás čekám hodinu?“

„Bohužel, nemáme. Ale to potvrzení vám vystavíme, na to stačí jeden podpis. (Cha, takže jste kecala, milá paní). No jó, ale to byla smlouva uzavíraná po internetu a ona není v systému, tak to nemůžeme, to nemáme k jaký smlouvě to potvrzení vystavit.“

Stačil jí jeden pohled na mě a dále neprotestovala. Smlouva byla uzavřena DVA týdny před mojí návštěvou. A že není jejich back office schopen do dnešního dne smlouvu zadat, to mě nezajímá. Paní ředitelka se jala smlouvu zadat do systému ručně (super!!). Sepsali jsme, podepsali, orazítkovali, já jim ze své hromádky dokumentů vrátil ty, které mi cpaly a měly zůstat jejich.

„Vidíte, ani to moc nebolelo, co? A máte to hotový…“ důchodkyně vykouzlila malý náznak úsměvu.

„Máte pravdu, bylo to jen o málo horší, než trhání zubů moudrosti. Toalety máte kde prosím?“

„To vám nemůžu říct, ty nejsou pro klienty. A buďte rád, že to máte zadarmo, v český to bylo za pětset.“

„Aha, tak díky a ať se daří.“

Až si budete říkat, kde že se bere ta sleva na pojistném u méně známých pojišťovacích společností, tak z textu výše pochopíte, odkud vítr vane. Byl jsem blbej, neříkám, že ne, ale když jsem smlouvu uzavíral, tak jsem spěchal – do internetového porovnávače jsem zadal parametry a pak vybral jednu z možností (ne nejlevnější !!). Podotýkám, že celý příběh se udál tak, jak jsem napsal, nic nebylo přikrášleno. Ale víte co? Jsem rád, že mám co potřebuji a snad tam nebudu muset jít minimálně rok, abych se stihl zregenerovat. Všem co se vydávají na úřady přeji pevné nervy.