Protáhl jsem se nenápadně kolem postele, šlápl na plastovou panenku, zaúpěl, zhasl světlo a pomalu zavírajícími dveřmi ukrajoval trojúhelník světla z chodby. Už už jsem je měl dovřené.
„Já mám strach,“ ozvalo se do pološera a zastavilo moji ruku na klice. Pustil jsem ji, potichu přešel ke stolku a rozsvítil lampičku.
„Z čeho máš strach, prosím tě? Ze tmy? Z bubáků?“
„Z lidí co jsou na sebe zlí. A taky z těch co kradou. Mluvili o tom v televizi,že nějaký zloděj ukradl veliké peníze.“ Zakabonila se a na čele jí naskočily drobné vrásky. Takhle na první pohled složitou odpověď jsem nečekal. Tedy ne takhle na noc. A já na ní s bubáky... naiva.
„Ano, ukradl, máš pravdu. Občas někdo takhle veliké peníze ukradne.“
„A komu?“
„Nám všem, Karolínko.“
„I mně?“
„I tobě.“
„I mamince a tobě?“ Rozjížděla klasický dětský ptací kolotoč.
„Ano. Maminka pracuje, já taky pracuju a kousek z toho vždycky dáme jiným, aby to nechali na hromádce a za to pak pro nás všechny učitelé učí a doktoři léčí a spoustu dalších věcí, víš? A někdy jsou ti lidé oškliví a seberou si z té hromádky pro sebe, i když sami nechceme a potom nám ty peníze chybí. Myslí na sebe, i když ty peníze nejsou jejich.“
„A potrestá je za to někdo?“ Všechny pokusy o uspání byly pryč.
Přemýšlel jsem, jak se z toho vykroutit, abych nemusel vysvětlovat, proč nám mnohdy naši političtí představitelé sprostě vysávají peněženky, rozkrádají státní kasu a pak mě to napadlo. Z knihovny u postele jsem po dlouhém hledání vzal bolševickou knihu Pohádka o stromech a větru, s ilustracemi Ondřeje Sekory, posunul peřinu a sedl si na okraj.
„Přečtu ti jednu rychlou pohádku a potom už spát, ano?“ Na oko přísně jsem se podíval, ale stejně mi to nevydrželo a usmál jsem se. Nadšeně zatřásla souhlasně hlavou a „zakutala“ se pořádně pod peřinu. Jenom si dávat pozor na ten text a trošku ho cenzurovat. Šlo mi o sdělení mezi řádky, ne o oslavování „nejvěrnějšího bratra“.
„Pohádka o stromech a větru. Podívejte se, zde ve stínu stromů je studánka. Z té bral vodu dědeček. Brala tam vodu i hodná bělovlasá babička. Všechno kolem bylo pěkné, i květinám se zde dařilo. A větru, tomu to šlo teprve těžko přes stromy a tak vždycky skoro všechnu vodu, kterou si s sebou nesl, vylil. Ta pak naplnila studnu, ze které si všichni brali vodu. A tu přišel pán, kterému tu všechny stromy patřily. Měl mnoho peněz a chtěl jich mít ještě víc.“
„Jako Trautenberg?“
„Ano, třeba jako on... A řekl dělníkům aby stromy porazili a prodali je. Co měli dělníci dělat? Museli poslechnout. A vítr se mohl prohánět, už mu nic nestálo v cestě a on už nemusel nikdy vylévat vodu. A stalo se co muselo, najednou byla studánka prázdná. Nebylo vody. Všechno kolem uschlo. Uschly i krásné květiny. Všechno způsobil ten bohatý statkář, který myslil jen na svou kapsu a na nikoho jiného. Ale to nesmí být. Však se také všechno změnilo. Lidé statkáře vyhnali.“
„Takže toho zloděje taky vyženeme? A kdy?“ Se zívnutím vyzvídala.
„Určitě nakonec ano, snad brzy. Neměj strach, na každého takového zloděje dojde. A teď už se tím netrap a spi. Dobrou noc.“
A tak zatímco v roce 1953 byla tato pohádka oporou a omluvou bolševického kolektivismu, její skrytý význam se dá pěkně vztáhnout i na porevoluční éru. Vím, že lhát se nemá a dětem zvláště ne. Proto někde uvnitř doufám, že jsem jí vlastně nelhal a že postupně na každého z těch zmetků, co rozkrádají státní kasu, dojde. Krásný víkend a kdo odjíždí na dovolenou, tak opatrně!