Jan Kotlín

Houpání přece nezabíjí

23. 08. 2014 10:31:13
Houpat se je přirozené a běžné. Už od kočárku, kolíbky nás ten stereotypní pohyb uklidňuje. Možná to máme v genech od dob houpání na stromech, odkud jsme se postupně přesunuli na pevnou zem a k pohybu kupředu dál sloužily jen nohy. V dětství a pubertě jsme se houpali snad všichni, ve stáří se mnoho z nás rádo posadí do houpacího křesla na verandě nějaké pěkné chaty u lesa. Rozhoupané dětství přežila většina z nás ve zdraví. Proč je tomu najednou jinak?

Po škole jsme vyráželi zavěsit se a debatovat na klepačku na koberce před domem. Když nám jí po revoluci odřízli a odvezli, přesunuli jsme se na vhodný strom v zahradě. Když i ten později odřízli a odvezli, zintenzivnili jsme houpání ve škole na chatrných židlích, až se jim rozjížděly zadní nožicky a v linu na zemi zely hluboké díry velikosti Macochy (díky kterým se při správném zaseknutí židle daly docilovat až neuvěřitelné úhly zhupu).

Na školním hřišti byly dvě velké zabetonované branky. Když se trénovalo, z boku plechové boudy jsme ještě vytáhli podomácku x krát svařované menší branky z lešenářských trubek. Tahali jsme je položené na hřiště sami... ještě dnes pamatuju jak byly těžký, ruce jsme měli vytahaný jako paviáni. Celou dobu, co jsme protahovali svá puberťácká těla, jsme byli pod dohledem. Nejen kvůli touze věšet se na břevno, ale hlavně kvůli tomu, že jakmile se autorita vzdálila, ten si zapaloval cigáro, jiní plánovali SVOP-ku. Pod dohledem to bylo jiný kafe. Jak se někdo zavěsil, okamžitě následoval pronikavý hvizd píšťalky. Bez zbytečných protestů byla "pokuta" dle počasí a nálady někde kolem deseti kliků. Při "držkování" už si člověk vysloužil bolestivý štípanec na zátylku (zvláštní úchylka našeho správce hřiště, na kterou přesto vzpomínám rád), porci kliků a dvě kolečka běhu kolem hřiště v likvidačním tempu. Vcelku rychle naše "líná" parta pochopila, že nám za to ta chvíle v kůži netopýra nestojí. Počty trestných kliků, kterých jsem za léta byl svědkem, jsou obrovské. Počet zraněných zavalením brankou nula.

Třeba není potřeba vymýšlet různé brankové dotace, vynalézat branky s alarmem a čidly, gyroskopem a s břevnem ze želé, nebo jakýho čerta to chystají. A pak tlačit, aby si je školy a sportovní kluby za těžký peníz kupovaly. Třeba by stačilo mít brány pod dohledem odpovědného dozoru a když se nepoužívají, tak je sklidit (zabezpečit). Když se přidají tělocvičné pokuty, možná nebudeme muset o takových zbytečných tragédiích slýchat.

SVOP - svévolné opuštění posádky

Autor: Jan Kotlín | karma: 13.88 | přečteno: 627 ×
Poslední články autora