Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dovolená po Česku - 2.díl

29. 07. 2014 11:48:32
Jmenuji se Karel. Karel Bartáček. Je mi třicet-sedm let a letos jsme s manželkou Marií vyrazili po dvaceti letech na dovolenou. Do Egypta. A toto je náš deník.

Hurá do hotelu

S přehrabaným kufrem, lehčí o konzervu masa na paprice, se necháváme propleskat závanem horkého vzduchu před letištní budovou a hledáme na parkovišti mezi autobusovými vraky nás odvoz. Míříme k tomu s nejdelší frontou. Za čelním sklem s mohutnou prasklinou je zmačkaný papír s načmáraným nápisem fixou „Egypt Travel“. Jsme tu dobře. Kufry šoupnu na hromadu k ostatním a z ledvinky si za odměnu z krabičky odsypávám do dlaně pár lentilek. Řidič naloží naše kufry a směrem ke mně natáhne ruku. I když nerad, do jeho dlaně nasypu pár barevných čokoládových čoček. Jsme přece na dovolené, tak co bychom se nepodělili. Chvíli stojí a nevěřícně kouká střídavě na svoji dlaň a na mě. Cha! Takovou pohostinost určitě nezažil a od Čechů už vůbec ne. Napravujeme naší reputaci ve světě.

Maruška drží místo ve frontě. Přidávám se k ní a zástup lidí se dává do pohybu. Jen je nás nějak více, než kolik se do autobusu vejde, zdá se mi. Jsme natlačeni směrem k předním dveřím, nastupujeme, postupujeme a následně vystupujeme zadními dveřmi opět ven. Plno. Naše kufry jsou obratem vyloženy, řidič má sladkého od minule asi dost, ruku již nenatahuje. Za okamžik přijíždí náhradní autobus ne nepodobný Ikarusu v krátké verzi.

Po čtyřiceti minutách cesty v neklimatizovaném autobuse a vyložení třech čtvrtin cestujících nám přijde, že se na nás poněkud zapomnělo. Zpocený nátělník se mi lepí na záda a já se bojím, aby mi něco nebylo, když se potím víc než doma.

„Nejsi nemocnej, jenom jsi tlustej...“, uzavírá naši diskuzi Marie. Ví jak mě uklidnit.

Jestli jsem si z cesty autobusem něco odnesl tak fakt, že Egypťané jsou proklatě dobří řidiči. Na plný plyn projíždí zatáčky, ve kterých by brzdil i Senna. Já brzdím očima. Maruška klimbá. Poslední křivá a nebezpečně úzká ulička seknutá minimálně osmdesátkou. Konečně hotel. Co vám budu povídat, je to nádhera. Několik nižších šedivých budov, všude palmy a vonící mořský vánek. Usměvavý personál na recepci a vychlazená hala. Nátělník se konečně odlepuje. Dovolená začíná. Už se těšíme na moře, těšíme se i na to jiné slunce. Zabydlíme se v našem apartmánu ve druhém patře přímo nad venkovním sezením vnitřní restaurace, navlékneme se do plavek, do ledvinky beru pro jistotu pasy, nějaké peníze, z koupelny bereme sněhobílé osušky a míříme na pláž. Ta je sice krásná, ale písek je tmavší, než v katalogu (musím se zmínit delegátce, až za námi dorazí). Slunečníky a lehátka jsou placené, ale to nám nevadí – přijeli jsme kvůli sluníčku, ve stínu můžeme ležet na terase na chatě v Křečově. Nemohu se dočkat večeře, absence poledního gulášku dělá své a sekaná v mém žaludku už svoji porci energie dávno předala.

Po dvou hodinách na přímém slunci vyhledáváme stín. To se vážně nedá. Nacházíme ho u zadního servisního vchodu do hotelu, divím se, že tohle super místo není už dávno zabrané. A co na tom, že občas musíme někoho nechat projít. Však se všichni nějak porovnáme, jsme přeci lidi. Odpoledne pokročí, slunce se přehoupne k západu a my se vracíme na pokoj. Maruška vyklepává písek z osušek z okna, načež se hosté na zahrádce pod okny přesouvají dovnitř. Nedivím se, venku to stále ještě peče. Hned po příchodu pouštím naplno sprchu, aby se stihla trošku odtočit, než do ní s Maruškou vlítnem. Teče stále jen trochu vlažná a tak si mezitím dáváme jednu rychlou kanastu. Konečně se blíží čas večeře.

Večeře

Uvaděč u vchodu do restaurace agresivně gestikuluje a ukazuje přitom na mé kraťasy a nátělník.

„Kamaráde drahej já vím, že jsem zpocenej a to si představ, jak bych asi vypadal v tomhle horku, kdybych měl košili a dlouhé kalhoty. To bys teprve řval jako tur...“, přátelsky ho s úsměvem poplácám po rameni. No, k jídlu samotnému mohu po prvním večeru říci toto – trpím jako zvíře. Díky bohu za hranolky a kusy grilovaného masa, s láskou vzpomínám na naší firemní kantýnu. Jinak samá zelenina, těstoviny, nějaké kroupy co doma dáváme do polévky a samé divné něco plněné něčím. Ale sladkého, toho tu je spousta druhů. To mi působí vyloženou radost a tak nakládám dva talířky vrchovatě, když už jim to neřeknu, tak jim alespoň ukážu, že mi to vážně chutná. Jenomže... jídlo jen ráno a večer je fakticky málo. Řešíme to rychlovýrobou vlastních sendvičů do ubrousku. Stejně jsme za to jídlo zaplatili a vyhodilo by se. Holt Čech si umí poradit v každé situaci.

Posíláme pozdravy do ČR, zítra jedeme na výlet na památky. Zase se ozveme.

Pokračování příště...

Dovolená po Česku - 3.díl


Dovolená po Česku - 1.díl

Autor: Jan Kotlín | úterý 29.7.2014 11:48 | karma článku: 17.57 | přečteno: 1625x

Další články blogera

Jan Kotlín

Chováme v bytovém domě zvíře

Soužití s domácími mazlíčky se stalo běžnou realitou bytových domů snad všech měst naší republiky. Ať už pes, kočka, křeček, nebo různí plazi zpříjemňují život svým majitelům a mnohdy znepříjemňují život sousedům.

26.5.2015 v 8:59 | Karma článku: 10.89 | Přečteno: 669 |

Další články z rubriky Letní povídka

Lukáš Swoboda

Včas do práce...

...se vyplatí. Jednak včas odejdete. Dál doskáčete, nebo doskáčete. Někdy vás čeká prozření, jindy nehoda a někdy vás očekává třeba i sněť slezinná z rukou, ze kterých očekáváte uzdravení. Někdy vás také potká vše v jednom. Nářez.

22.6.2017 v 21:37 | Karma článku: 5.75 | Přečteno: 180 | Diskuse

Daniel Řehák

Pražský Orloj – aktualizace

Až po opravě opět odkryjí Pražský orloj, měli bychom ty svaté, které nikdo už pořádně ani nezná nahradit novými ikonami. Neměli bychom zapomenout ani na ještě žijící proslavené Čechy.

26.5.2017 v 13:15 | Karma článku: 8.68 | Přečteno: 235 | Diskuse

Ladislav Jakl

Zero waste: podvod, nebo náboženství?

Módní myšlenka „nulového“ (zero waste) odpadu domácností nese všechny rysy náboženství a nemá nic společného s hospodárností, rozumnou alokací zdrojů, péčí o komfort a starostí o životní podmínky, které nás obklopují.

12.5.2017 v 14:22 | Karma článku: 35.67 | Přečteno: 2176 | Diskuse

Dana Adámková

Kinder vajíčko

Když se na svět derou dva strakaté čumáčky najednou, jedno musí počkat, nejsou žádná pravidla ani semafor. Rozhodnout musím já.

10.5.2017 v 20:05 | Karma článku: 24.97 | Přečteno: 604 | Diskuse

Anna Řibřidová

Impresionistka

Pomalu pohupovala nohama nad řekou, která poklidně proplouvala mezi chaosem města. Občas se přiblížily labutě a občas se vedle nich usadil racek. Jeho křídla klouzala vzduchem a pak měkce dosedl na chodník.

6.5.2017 v 19:19 | Karma článku: 11.59 | Přečteno: 311 | Diskuse
Počet článků 74 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2722
free counters .

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.